Studium knihy přináší vhled do podstaty tělesnosti jako takové a nové pochopení otázky, co vlastně „tělo“ jako takové je z pohledu duše a ontologie. Vrací nás k přímé zkušenosti a pochopení naší tělesnosti jako vyjádření ducha našeho vědomí, jako ztělesňování našeho pravého Já, kterým je vědomí samo. Autorka na základě svého studia duchovních tradic člověka poukazuje na základní nevědomost obsaženou v našem „západním myšlení“, spočívající v dichotomii „vědomí“ a „hmoty“, „duše“ a „těla“, chápající lidskou bytost jako „složenou“ s těla a mysli, kdy tělo chápe jako objektivní „hmotné“ tělo, které je různé, či oddělitelné od vědomí. To pak vede u některých hledajících k různým snahám o „přesažení“ naší tělesnosti s cílem dosáhnout „netělesný“ stav, aniž by bylo přezkoumáno, co je vlastně esencí těla a já jako takového a jejich vztah k vědomí samému. 

Ve skutečnosti jak akt osvobození, tak samo plné naplnění naší duše je možné uskutečnit výhradně v těle, skrze tělo a jako tělo – to zásadní je však nazírání a chápání těla a tělesnosti v jejich esenci, tedy jako ryze nehmotného, ale skutečného vědomého těla-duše a proces ztělesňování naší duše, jako naplňování ducha a nevyčerpatelného tvořivého potenciálu vědomí, kterou každá lidská bytost je.

Vnější obraz lidského těla je doslova živým symbolem vyjadřující duši. Vlastní vztah k tělu a tělesnému bytí je zásadní pro zdravé vyjádření života v naší zkušenosti.

Ze zadní strany obálky:

Tělo má svůj jazyk, jímž vyjadřuje radost či utrpení, ale toto tělo zároveň samo je jazykem, ,,knihou z masa a kostí‘‘.

Naučit se ,,číst tělo‘‘ znamená nejen vyznat se v tvarech anatomického labyrintu, ale také porozumět tomu, co nám o jeho podstatě a o funkci každého z jeho orgánů říkají velké mýty lidstva. Každý orgán, struktura, funkce či mechanismus je v určité rovině pouze vnějším projevem některého ze základních životních archetypů. Oddělit je od tohoto archetypu znamená zahradit cestu k jejich porozumění.

Naučme se tak jako Annick de Souzenelle opět číst v knihách předávajících tradici, ve svatých jazycích, v symbolech, rituálech a mýtech, abychom si posléze uvědomili, že vše už bylo řečeno. Stačí jen chtít opravdu číst, bez předsudků, bez klapek na očích, a hlavně bez oné pýchy člověka 20. století, který se domnívá, že od dob vzniku existence je to teprve on, kdo rozumí.

Tato kniha nám objevuje nový a zároveň prastarý vztah k druhým lidem i k sobě samému: dokonalé sebepoznání, vědomí, že existují dva zdroje poznání, mozek a srdce, pochopení, že svět i lidé nutně dosvědčují nezměrnost božích možností.

Tato kniha je rovněž předobrazem nové, a přece starodávné medicíny; ostatně jak můžeme léčit, nevíme-li, z jakého archetypu vzniká nemocný orgán, či pomíjíme-li metafyzické kořeny nemoci i utrpení? Když zbavujíce člověka jeho božské dimenze ,,klademe na stejnou psychologii s ontologií‘‘? Jak léčit, jestliže lékař neví, že musí především každou bytost znovu začlenit do řádu světa, do svaté architektury vesmíru a života, když si neuvědomuje, že jakožto Jeho nástroj může být pouze spojencem Prozřetelnosti, kterou nejčastěji zcela přehlíží?