Vážení čtenáři,

dne 30.5.1416 byl kostnickým koncilem – nejvyšším orgánem římskokatolické církve upálen v Kostnici Mistr Jeroným Pražský, český filosof a vlastenec, který bývá zastíněn Mistrem Janem Husem, který byl upálen v Kostnici o rok dříve.

Jako připomínku jeho tragického předčasného odchodu uveřejňujeme několik závěrečných kapitol z knihy Jeroným Pražský, život evropského vzdělance, nekonformního bojovníka za svobodu slova a buřiče od autora Jiřího Krutiny:

Jaký byl duch Jeronýmův?

Jeroným byl osobitým a nadaným duchem své doby a nebyl oddělen ani od ní, ani od jejího duševního klimatu, témat a otázek, ke kterým sám přispíval velmi intenzivním výbušným způsobem. Jeho filozofická povaha nemohla najít své plné vyjádření v klimatu rámcovaném zejména teologií a s důrazem pouze na rozumové zdůvodnění víry a jejích politickomocenských společenských východisek. Byl nadaným filozofem.

Výraznou složkou jeho duše byla záliba ve zpěvu, byl vynikající zpěvák a doslova celou osobností muzikální typ se sklonem k hereckým výstupům a předvádění se. Sám i skládal písně, například pozdější známou husitskou píseň Slyšte, rytieři boží. Neváhal písní i zesměšnit ironickým způsobem chování svých odpůrců. Využíval zkrátka všechny své schopnosti k vyjádření a komunikaci svých postojů.

Nebyl prototypem scholastika nebo „sucharského“ filozofa, ale všestranně rozvinutým člověkem. Zejména spojení filozofie, hudby, zpěvu a skládání písní jistě mnohé vypovídá o Jeronýmově pravé autenticitě. Pravá filozofie má spíše blíže k umění a nejvíce k hudbě. Lidský hlas je pak nejlepším nástrojem duše. To vše v Jeronýmově životě nalézáme. Tento temperament jej činil „věčně mladým“, proto měl blízko zejména ke studentům, kteří jej obklopovali a s kterými dokázal komunikovat. Byl obdivován pro svou náklonnost k ženám, kterou dával otevřeně najevo, což jistě mladým studentům nemohlo neimponovat. Díky své světáckosti a nonkonformnímu vystupování se brzy za svého pobytu v Praze stal ne-li idolem studentů, pak alespoň jejich inspirací, a mnohé z nich dokázal strhnout ke společným demonstracím svých názorů. Jistě můžeme říci, že Jeroným prožil život ve všech jeho rozmanitých dimenzích, duchovní, filozofické a politickomocenské, kdy se účastnil diplomatických misí královského dvora a zastupoval zájmy nejrůznějších českých šlechticů jako protislužby za jejich podporu. Byl i obratným politikem, můžeme říci i konspirátorem ve věcech, kterým věřil a které zastával. Byl vynikajícím řečníkem, hovořil několika jazyky, a to vše mu otevíralo přístup k lidem. Ve své době mohl být nazýván bouřlivákem, nonkonformistou, exhibicionistou, ironikem či vznětlivcem. Sám pravil, že zejména při disputacích s dogmatiky nesnáší málo bystré a omezené jedince. Jeho filozofie se neopírala o systematické bádání, ale o živé dialogy s ostatními učenci na univerzitách v disputacích, při kterých se tříbily jeho názory. Z formálního pohledu byl čtyřnásobným mistrem — vysokoškolským učitelem čtyř nejvýznamnějších evropských univerzit své doby, pařížské Sorbonny, německého Heidelbergu, Kolína nad Rýnem a Univerzity Karlovy v Praze. Ve svých disputacích se odvolával na řecké filozofy, Sokrata, Platóna, Anaxagora, Zenona. Svým vzděláním tak jistě ve své době vyčníval z obecného průměru.

Na svou dobu byl velkým cestovatelem, možná jedním z největších, o podobném „cestovatelském výkonu“ není z jeho doby mnoho zpráv. Ve středověku bylo cestování známkou výjimečnosti a vysoká mobilita byla svým způsobem samozřejmě také podezřelá mocenským strukturám. Svým životem Jeroným ukazoval, že není obyčejný „řadový“ občan středověkého společenství, ale je aktivním poznávatelem doby a klimatu, ve kterém žije, a co více, chce se na něm aktivně podílet, nejprve na univerzitní půdě filozofického diskurzu, později i politicky. V tom byl zcela rozdílný od Jana Husa a dalších svých kolegů z pražské univerzity. Dával přednost aktivnímu kontaktu se světem, přímé diskuzi, ve které si ověřoval své myšlenky a názory na svět. Své rétorické schopnosti využil v disputacích a mnohdy svou myšlenkovou převahu dával svým odpůrcům najevo i ironií, čímž si jistě a dost dobře možná zbytečně udělal mnoho osobních, ješitných nepřátel, kteří si pak našli způsob, jak mu to během jeho procesu oplatit. Jeronýma můžeme považovat za prvého, kdo veřejně nastolil otázku a ideu národní pospolitosti v moderním slova smyslu. Můžeme v něm z jistého pohledu vidět prvního českého vlastence. Jeho vlastenectví ale není nacionalismem, je v duchu své doby, kdy Jeroným zve svůj národ stejně vyvoleným a povolaným k věcem veřejným jako jiné od Boha vyvolené národy. Národní cítění spojoval zejména s ryzostí víry, kterou spojoval spíše s mystickým — duchovním počátkem národnosti ve způsobu myšlení původních řeckých myslitelů a jejich nazírání světa. Národnost podle něj v první řadě spočívala ve svobodné filozofii a svobodném myšlení, tedy ve skutečnosti přesahovala etnickou identitu „po krvi“, byť i tu chápal jako její součást. Avšak bez jím zdůrazňovaného atributu ryzí víry či svobodného myšlení není jeho definice „národnosti“ úplná. Považoval se za Čecha, uvědomoval si svůj původ, své češství, které se sám i snažil poprvé definovat, nikoliv však jako určitou „sebezáchovnou“ ideu postavenou na strachu a vymezování se vůči jiným, cizím, nebo dokonce nepřátelským hodnotám z pocitů ohrožení či ješitnosti, ale jako jednu z lidských hodnot, svébytnou a oprávněnou, v čele se základní svobodou, svobodou slova a myšlení, a víru v její univerzální platnost, kterou neváhal konfrontovat s tehdejším většinovým vládnoucím paradigmatem, vymezujícím tehdejší veřejný prostor jak v Praze na univerzitě v Českém království, tak i v širším evropském diskurzu. Své češství spojil právě s těmito univerzálními hodnotami lidství a ve skutečnosti tak nepřímo pomohl definovat transcendentní povahu ideje národnosti jako vyjádření různých prvotních univerzálních idejí, tvořících lidství jako celek. Opření se o univerzální ideje tvořící všechny národnosti a jazyky a jejich chápání jako různé svébytné unikátní příspěvky a vyjádření v celkovém orchestru lidství nám může jedině pomoci překonávat všechny třenice z omezených identit, úzce spojených s pouhým nacionálním cítěním vyvolaným reakcí na jinakost, strach či ohrožení. Skutečnost, že na sklonku života Jeroným dokonce prohlašoval, že skutečný původ Čechů je u Řeků, u jejich raného myšlení, je hodná hlubokého meditativního zamyšlení a přezkoumání skutečného sdělení tohoto výroku. Myslím si, že je nanejvýše aktuální nejen v hledání našeho vztahu k naší národní identitě, ale i pro další směřování celé evropské civilizace tvořené všemi rozmanitými národy a kulturami.

Knihu je možno objednat zde.