Mimo výročí 600 let od upálení Jeronýma Pražského, které jsme si připomínali v roce 2016, uplynulo právě nedávno i 591 let od bitvy u Ústí nad Labem, jedné z největších vítězných bitev husitů, kde se poprvé v roli vrchního velitele objevil Prokop Holý, později zvaný Veliký. O prvním výročí se hovoří, o tom druhém se ví již méně, byť jsou spolu nedílně dějinně spojená.

Z husitství si dnes už připomínáme pouze každoročně upálení Jana Husa, myslím si však, že ani upálení Jana Husa nebo Jeronýma není oddělitelné od doby následné, a pokud chceme být k dějinám autentičtí, měli bychom uvažovat ve spojitostech.

Často máme sklony si připomínat jenom výročí spojená s útlakem, okupací, umučením významných lidí, nicméně k dějinám patří vše, a stejně tak i toto válečné vítězství našich předků. Ti se dokázali sjednotit a zvítězit prostě proto, že věřili, že jejich pře je správná.

Spojili se proti celému tehdejšímu světu, který na ně ukazoval jako na kacíře hodné k vyhubení. Současně byli schopni ve své době organizovaných velkých činů válečných a státnických, když bylo potřeba.

Hlavní echo stále i aktuálně znějící Jana Husa je jeho zásadní apel a důraz na individuální hlas svědomí v případě rozporu s vnější autoritou. To je míním to skutečně univerzální v Husově sporu s představiteli mocných tehdejší Evropské křesťanské civilizace.

Jan Hus ve své dějinné roli ztělesňuje zásadní střet mezi tím, co je kultura, která nese univerzální ideje, jako kladení důrazu na individuální svědomí a svobodu slova a tím, co nazýváme civilizací, jako souboru norem, zákonů a vnějších autorit.

Celý myšlenkový odkaz husitství až po Jana Ámose Komenského ještě čeká na své skutečné rozpoznání a pochopení.

Pokud chceme být autentičtí ve svém svědomí, nezbývá nám i to, co dokázali husité, tedy umět bránit své hodnoty, nechtěli-li být pro tento svobodný hlas svědomí vyhubeni, jak usilovala strana protivná.

Bitva u Ústí nad Labem byla současně určitým milníkem v husitské revoluci, kdy se v jejím čele objevil Prokop Holý, později zvaný pro své činy Prokop Veliký. Esej o této bitvě zachycuje dějinný střípek těchto událostí, dnes nám možná tolik vzdálené.

Sasové v bitvě ztratili asi 4 000 mužů. Ztráty na životech na české straně se uvádějí řádově stovky! Celý saský doprovodný trén, značný počet vozů, děl a stanů, padl Čechům do rukou. Vítězství českých zbraní bylo úplné a naprosté. Ve skutečnosti šlo zřejmě o nejkrvavější porážku nepřítele v celých husitských válkách. Žádná jiná bitva nebyla husity tak rozhodně a naprosto jasně vybojována, včetně symbolického ukořistění nepřátelské korouhve přímo uprostřed bitevní vřavy jedním z českých rytířů, který jí dokázal nejen vytrhnout z rukou nepřítele, ale i donést za vlastní vozovou hradbu.

Tato zahraniční výprava je považovaná za třetí křížovou výpravu do tehdejších husitských Čech. Husité po tvrdém odražení protivníka jej v prudkém protiútoku pronásledovali až k hranicím, což bylo na jinak obecně defenzivní způsob boje husitů nezvyklé.

Z vojensko-historického hlediska šlo o poslední středověkou bitvu, ve které rytířská těžká jízda a pěchota přímo zaútočila na uzavřenou vozovou hradbu. V ostatních střetnutích se už snažil protivník napodobit husitskou taktiku, a další dvě křižácké výpravy do Čech byly již vybaveny bojovými vozy po vzoru husitských vojsk, ale ani to nedokázalo husity porazit. To jen dokazuje, že v těchto střetnutích nerozhodovala ani početní převaha, ani výzbroj, ale zejména odhodlanost jednotlivých bojovníků, pocit svatého boje za správnou věc a nepochybně vojenský důvtip hejtmanů, dále naprostá disciplína a organizovanost husitských vojsk a jednotné strukturované velení.

To, že v čele husitů, včetně jejich ozbrojené moci, nakonec stanul kněz, původně z bohaté patricijské pražské rodiny, ovládající několik jazyků, který ale stejně tak ovládal vojenské řemeslo (stával vedle Žižky a působil během bitev v poli), a nikoliv hejtman, šlechtic nebo rytíř, je jistě podivuhodné. Tím se sami husité dostali do základního sporu, který vytýkali straně protivné, tedy spojení duchovní a světské moci, v případě Prokopa přímo velení fakticky stálé branné moci polních obcí, jejichž byl současně duchovním a ideologickým vůdcem.

Porážka Sasů u Ústí měla dalekosáhlé důsledky pro celkovou situaci strany pod jednou v Čechách. Druhý den bylo naráz dobito a vypáleno Ústí nad Labem, odkud už předtím utekla velká část míšenské posádky po debaklu u Ústí. Prokop Holý požadoval další společný postup k dobití Mostu a plnému opanování severních Čech, a případnou výpravu dále do Saska. Nicméně Pražané i páni pod obojí se spokojili pouze s vítěznou bitvou. Už tehdy se opět ukazovaly první rozdíly v názoru na strategické politické otázky předáků tehdejšího českého husitského státu.

Touto vítěznou bitvou stoupla vážnost Prokopa Holého, který se tak zařadil od té doby mezi hlavní státníky husitského státu. Jeho vojevůdcovské a současně diplomatické schopnosti, znalost jazyků a kultivované vystupování, které mu umožnilo i jednat přímo s králi, z něj začalo činit autoritu husitského státu, která určovala jeho politiku až do roku 1434, kdy padl u Lipan v čele polních vojsk.

Společně s nástupem Prokopa Holého do čela husitů je spojena následujícího roku 1427 počínající husitská ofenzíva, charakterizovaná zejména přenesením válečného břímě za hranice českých zemí se snahou odlehčit vyčerpané zemi a zajistit dosažené výdobytky husitů.

Revoluce získala opět krizového vůdce po třech letech domácí vyčerpávající války. Po velkých následných vítězstvích u Tachova a Domažlic a několika slavných válečných výpravách za hranice Čech ale Prokop umírá v řadách táborských bojovníků u Lipan (1434), a s ním možnost etablovat nejradikálnější proudy husitství v nových podmínkách.

Kniha má 23 (normo)stran, jedná se o e-knihu, cena 50 Kč, a lze ji objednat v našem eshopu zde.