Popis

Mimo výročí 600 let od upálení Jeronýma Pražského, které jsme si připomínali v roce 2016, uplynulo i 590 let od bitvy u Ústí nad Labem, jedné z největších vítězných bitev husitů, kde se poprvé v roli vrchního velitele objevil Prokop Holý. O prvním výročí se hovoří, o tom druhém se ví již méně, byť jsou spolu nedílně dějinně spojená.

Často máme sklony si připomínat jenom výročí spojená s útlakem, okupací, umučením významných lidí, nicméně k dějinám patří vše, a stejně tak i toto válečné vítězství našich předků. Ti se dokázali sjednotit a zvítězit prostě proto, že věřili, že jejich pře je správná. Spojili se proti celému tehdejšímu světu, který na ně ukazoval jako na kacíře hodné k vyhubení. Současně byli schopni organizovaných velkých činů válečných a státnických, když bylo potřeba.

Bitva u Ústí nad Labem byla současně určitým milníkem v husitské revoluci, kdy se v jejím čele objevil Prokop Holý, později zvaný pro své činy Prokop Veliký. Esej o této bitvě zachycuje dějinný střípek těchto událostí.

Sasové v bitvě ztratili asi 4 000 mužů. Ztráty na životech na české straně se uvádějí řádově stovky! Celý saský trén, značný počet vozů, děl a stanů, padl Čechům do rukou. Vítězství českých zbraní bylo úplné a naprosté. Ve skutečnosti šlo zřejmě o nejkrvavější porážku v celých husitských válkách. Žádná jiná bitva nebyla husity tak rozhodně a naprosto jasně vybojována, včetně symbolického ukořistění nepřátelské korouhve.

Tato zahraniční výprava je považovaná za třetí křížovou výpravu do Čech. Husité po tvrdém odražení protivníka jej v prudkém protiútoku pronásledovali až k hranicím.

Z vojensko-historického hlediska šlo o poslední středověkou bitvu, ve které těžká jízda a pěchota přímo zaútočila na uzavřenou vozovou hradbu. V ostatních střetnutích se už snažil protivník napodobit husitskou taktiku, a další dvě křižácké výpravy byly již vybaveny bojovými vozy, ale ani to nedokázalo husity porazit. To jen dokazuje, že v těchto střetnutích nerozhodovala ani početní převaha, ani výzbroj, ale zejména odhodlanost jednotlivých bojovníků, pocit svatého boje za správnou věc, a nepochybně vojenský důvtip hejtmanů, dále naprostá disciplína a organizovanost husitských vojsk a jednotné strukturované velení.

To, že v čele husitů, včetně jejich ozbrojené moci, nakonec stanul původně kněz, který ale stejně tak ovládal vojenské řemeslo (stál vždy vedle Žižky a působil během bitev v poli), a nikoliv hejtman, je jistě podivuhodné. Tím se sami husité dostali do základního sporu, který vytýkali straně protivné, tedy spojení duchovní a světské moci, v případě Prokopa přímo velení fakticky stálé branné moci polních obcí, jejichž byl současně duchovním a ideologickým vůdcem.

Porážka Sasů u Ústí měla dalekosáhlé důsledky pro celkovou situaci strany pod jednou. Druhý den bylo naráz dobito a vypáleno Ústí nad Labem, odkud už předtím utekla velká část míšenské posádky po debaklu u Ústí. Prokop Holý požadoval další společný postup k dobití Mostu a plnému opanování severních Čech, a případnou výpravu dále do Saska. Nicméně Pražané i páni pod obojí se spokojili pouze s vítěznou bitvou. Už tehdy se opět ukazovaly první rozdíly v názoru na strategické a politické otázky předáků českého husitského státu.

Touto vítěznou bitvou stoupla vážnost Prokopa Holého, který se tak zařadil od té doby mezi hlavní státníky husitského státu. Jeho vojevůdcovské a současně diplomatické schopnosti, znalost jazyků a kultivované vystupování, které mu umožnilo i jednat přímo s králi, z něj začalo činit autoritu husitského státu, která určovala jeho politiku až do roku 1434, kdy padl u Lipan v čele polních vojsk.

Společně s nástupem Prokopa Holého do čela husitů je spojena následujícího roku 1427 počínající husitská ofenzíva, charakterizovaná zejména přenesením válečného břímě za hranice českých zemí, se snahou odlehčit vyčerpané zemi a zajistit dosažené výdobytky husitů.

Revoluce získala opět krizového vůdce po třech letech domácí vyčerpávající války. Po velkých následných vítězstvích u Tachova a Domažlic, a několika slavných válečných výpravách za hranice Čech, ale Prokop umírá v řadách táborských bojovníků u Lipan (1434), a s ním možnost etablovat nejradikálnější proudy husitství v nových podmínkách.